Ve světě lidí musí vždycky někdo vládnout. Jinak by tu byla úplná anarchie. Někdo musí stát nad ostatními a říkat jim, co a jak mají dělat, musí tu být někdo, kdo rozhoduje o tom, co je správné a co špatné. Zkrátka tu musí být politika a někdo, kdo ji praktikuje.
Ovšem politika je něco, co lidem nepřináší jenom uspokojení. Z politiky je tady spousta lidí i rozčarovaných. A to nejen proto, že je politika umění kompromisů a že se tedy nikdo z politiků nemůže nikdy zavděčit všem.
Politici by měli myslet na svůj národ a svojí zemi a dělat pro ty pod nimi jenom to nejlepší. Obětovat se pro vlast. Ale to se velmi často neděje. Politici jsou taky jenom lidi, a když se dostanou k moci, často jí i zneužívají. Můžou si to přece dovolit, když ti nad nimi dělají to samé nebo když nad sebou dokonce už nikoho nemají. Určitá beztrestnost vysoko stojících politiků jim nahrává do karet, a často se svodům neodolá.
A pak se nemůžeme divit, že jsme my obyčejní lidi z politiky otrávení. Proč jásat, když tu není k jásání moc důvodů, když nám politici naslibují spoustu věcí a pak skutek utek? Spoustu příkladů bychom tu mohli sepsat, že ano? Každý z nás už nějaké podobné zklamání z politiky a politiků zažil.
Jenže co s tím my lidi naděláme? Když pracně sesadíme politika, který se provinil něčím zlým, stejně ho většinou uvidíme časem na jiném teplém místě, případně se nám k moci vrátí, když se na jeho hříchy zapomene, klidně i pod vlajkou jiné partaje. Když politika znemožní média, stejně se z toho oklepe, ani se nezastydí a hledá další způsoby, jak ve svém nekalém vládnutí pokračovat.
A tak máme my lidi demokratické volby, ve kterých si můžeme svoje zástupce vybírat. Ale je vážně na výběr? Mezi tvářemi a jmény možná. Ale mezi charaktery a bezpáteřními tvory nejspíš ne. A moudří vladaři už jsou u nás dávno jenom v pohádkách.